Zelenooké vzpomínání

Tak nějak k půlnoci odcházím od skleničky,
kterou už nikdy nesnažím se, do dna, dopít,
cítím chlad a pak bolest v místech v tělech skrytých,
kde ke vzpomínkám, ne tolik vzdáleným, místo se toulá.

Bojím se pohledět, bojím se podívat se,
do tmy, která ve hvězdách se skrývá,
v zelených hvězdách, v nekončícím příběhu snů,
kde cesta je zavátá nánosem smutků.

V blátivých napodobeninách knih,
vydává se za princeznu, nádhernou a osamocenou,
a ve světě svého života, pouze potvrzuje tvrzení své,
že skutečně princeznou se pomalu stává.

V krajích zelených, co pohledy oplácí,
nachází se slzy, skryty za několika slovy,
neznají útěchu, ty slova, která už nebolí,
ale ty slova, která jednou v životě přebolí..

Vzpomínky na chvilky ne vzdálené,
krásné oči zelenooké…