Andílci

V korunách stromů sedí nesměle
tvářičky růžové, v zádech bílé peřeje
Zlatící ze třpyt z jejich hlav
kdo dávno chtěl si přát
shlédnout ty droboučké postavy
s úsměvem od ucha k uchu
plnící nejtajnější sny
Kdopak by nechtěl naslouchat
šepotu prastaré řeči
a modlit se za porozumění
životem jít bez bázně a křeči
bez věčného smyslu zmatení
andílci čarovní
slyší vše jasněji
když člověk naříká
před pravdou utíká
a prosí za konec utrpení.