Na výpravě za jedinečností

Že mi vždycky myšlenky
v úterý jdou na výpravu
a pak zase ve středu,
po psychologii,
dějepise
mám toho tak plnou hlavu..

Střet energie a částeček prachu,
obrovským žárem a indukcí sil,
výbuch tak ležérně obarvil
planetky do jednotlivých nachů…

některým zavěsil provázky hvězd
a přilepil zářivé luny,
žhavé čepičky v brázdách cest
polil temnotou laguny
a jiným jal se pečlivě plést
slušivé kabátky v barvách duny.

Některou otiskl obrovitou dlaní,
vytvořil nepropadanost povrchů,
v tom to jeho plačtivé řvaní
pokapávalo hezky od vrchu,
až níž sklouzlo po ní…
…až vyplakal všechna oceání…

Dlouhými steny vzduch k ní navál,
obláčky poslal v blankytném závinu,
pak bez rozmýšlení hbitě nazval
tu svou Zesmutnělou Mělčinu
jako Země…

snad už to bude všechno,
pohlédl do nedalekého slunéčka,
do paprskových výrůstků
a spustil prvního tvorečka,
první lidskou bytůstku..

..a zbytek už je na ní,

na chvíli se zamyslel
a šel dřímat
do samotného zárodečna,
do spektra nekonečna
a už se sem nepodíval,
jen tu a tam zaslechl,
že jich je strašně moc
a každá jiná,
jedinečná…