Tak si říkám

Rány se ti sami otevřely a krvácí,
měsíc si byla šťastná, tak dost s legrací.
Pro tebe není jednoduchý svět,
rány jsou hluboké, ty nesmíš ohlížet se zpět.
Život tě učí rychlostí laviny,
ty nemáš čas dělat kraviny
a dostáváš tvrdou školu života, kde i přestávky si musíš vyprosit.
Máš polámané nehty a stejně se bojíš zatít.
Někdy, ale budeš muset začít.
Tvůj život je jako manikýra psů, tak proč už neštěkáš?
Tolik jizev po těle a všude zaťatý psí dráp …
A ty jen potichu trpíš
a dusíš v sobě bolest tohohle světa,
tebe nenastartuje žádná věta,
ani polámané nehty nejsou pro tebe bolestí.
Ty musíš přijít o všechno – o nehty i o rozum…