Příbeh mrtvého dlužníka

Vzpomínka mizivá, přec náhle jasná jak půlnoční svit luny.
Připomíná, že byl jsem ten, jenž smrti zaslíben byl.
Teď smrtka vrací se a tahá za tenké mé struny,
abych já navěky sám v té blátivé hlíně hnil.

Už buší mi na dveře a nežádá o souhlas.
Křičí slova hanlivá, nemálo zoufalích chvil.
Hřmí a chtějí svou práci dělat a svou slast,
abych já navěky sám v té blátivé hlíně hnil.

Výstřel z pistole zní a já vážu smyčku,
snad abych svůj obraz rychle já než oni ve tmu slil.
Přivážu provaz a mokrými prsty zhasnu svíčku,
abych já navěky sám v té blátivé hlíně hnil.

Dveře se rozrazí, do tmy pět vpadne mužů,
to abych svůj dluh za smrt svou splatil.
Ničí vše kolem nedbaje pohlédů svatých křížů,
chtějí, abych já navěky sám v té blátivé hlíně hnil.

Naposled vdechnu já těžký světa prach.
Na židly stojím a z posledních sil.
Spolu s pádem jeho na zem dopadl hrách,
aby on sám již navěky v té blátivé hlíně hnil.