Přestupní stanice

Na pustou zastávku pumpy srdeční
přijelo cévními rourami metro
A tak výpravčí slušní a srdeční,
vypadajíc trochu retro,
ohlásili zastávku, kam nikdo nejezdí,
kde stíny žijí podél zdí.

Dveře se otevřou, vystoupí postava,
do vlaku odjezdu nejistě postává.
Pak kufr zvedne silnou paží,
a lakované botky zvíří prach,
jsme přece zde, na nádraží,
ze kterého cit má strach.

Uprostřed planiny pod svalstva nebem,
stojí černá lampa stará se stříbřitým noci lemem.
Plamen v ní tančí, byť venku je vidět.
Do rytmu valčíku, měl by se stydět.
Pořád lampa stojí, pořád plamen dýchá,
dech se noří s povzdechem do minuty ticha.


Přichází postava, klobouk si smekne,
nasadí brýle a trochu se lekne.
Sundá si plášť a vytáhne nástroje,
na kolena klekne, však ví,
že lepší by bylo pracovat ve stoje.
To co nemá, o tom sní.

Když práce je hotova, tak jak se sluší,
kufr si zabalí s veselou duší.
Plášť vezme do ruky, klobouk si nasadí,
prchavý úsměv zas maskou nahradí.
Odchází postava, na vlak tu čeká,
přestoupil tady ten, co klobouk smeká.

Plamínek za sklem třepetá se,
když hyne ve své pomíjivé kráse,
tak jako květina, co suchem uvadá,
jak noc, co zůstat chce na věky mladá.
Zhasnul už plamínek, zatměl se svět,
co vypadal jako vlaková stanice na pohled...