Sobec

Jako dva kamarádi jsme byli, ušli jsme spolu míle,
tys byla mou oporou a byla jsi i cílem,
a já byl prostě sobecký, že nestačily chvíle,
a chtěl jsem stále víc a víc a s nikým Tě nesdílet.

Byla jsi pohlazení po duši, byla jsi má múza,
a já jsem chtěl být Tobě blíž, jak dva stromy srůstat,
chtěl jsem Ti být hrdinou co růží hlavy stíná,
ale všechno jsem jen pokazil a pryč je teď ta síla,
co úsměv na tváři vytváří, co prosvítí tmavé kouty,
co moje srdce přinutí bít rychleji než stopky,
co každé ráno probudí mě s pocitem, že tu nejsi,
co mění slzy ve štěstí, co mění dvě srdce v přátelství,
a zůstane nám skrytá...