Můžu, nemůžu…

Řadím se do řady nejistých mužů.
Můžu v té řadě dlouho vydržet?
Jistě, i když bychom se měli spíš zastydět.
Známe se, poznáme se od pohledu
Cítíme to ze sebe a není to vzhledu
To zoufalství a ztracenost
Je cítit na míle a to dost.
Obrovská armáda bez morálky
Podává život svůj do zahálky
Já i ty rozdělujeme lidi na Já a oni
Rozdělujeme abychom se vyhnuli bolení
Naší už tak křehké duše
A tím jsme s každým na nože.
I s tím koho máme rádi, ba s těmi kdo má rád nás
A to je ten největší podraz na nás od nás
Nemůžu připisovat Evině hadu,
Že jsem opět pro změnu ve srabu
Život je to hra a já jsem v ní nejhorší,
Páč neuznávám když z moci se peleší.
Stojím sám za sebe, sám se svým stínem
Plný strachu, že se v obětí nad ránem rozplynem
A osudné ráno přichází cítím to každým kusem
Myji se močůvkou abych překryl pokrytí trusem
Ránem pak vyrážím do noci
Kde se stín můj rozplyne bez pomoci
Je to fér! On se zase přidává na stranu
Půlnočních děsů proti kterým nemám obranu
Pro změnu jsem od setmění po rozednění
Sám a to se nemění….
Když ležíš vedle nebo na mě
Jsem stále dítě co ztratilo se ve tmě
A pláče, a naříká, že vyrostlo,
že pro pár centimetrů navíc něco ztratilo.
Něco co uvnitř mělo a už to tam není
Tak věří: „ TO neztratí příští pokolení“
To je jediné v co to dítě věří
A se stínem svým se o to hašteří
Hádá se svým jediným druhem
Do doby než večer proti sobě stát budem