Má smrt

Poklidný den, bez větru, bez mraků.
Lze téměř říci, že chýlí se k zázraku.
Nebesa zdobí jen slunce a slavíci,
nečekáš neštěstí z povzdálí hledící.
Jak šelma hladová vyskočí ze křoví,
útočí na místa, co nejvíc zabolí.
Ze všeho, co jsi měl, vezme ti nejdražší.
Zbyde jen trápení, jež duši rozpráší.
Snažíš se zachránit, neutéct od toho,
říci si o pomoc nechceš od nikoho.
Všichni tě zklamali - přátelé, rodina,
nevíš, či zbývá ti rok nebo hodina.
Vzdáváš se bez boje, nemáš už sílu,
že tě má někdo rád ztratil jsi víru.
Přesto však snažíš se bojovat z osudem,
z posledních sil říkáš: "Takhle to nebude!"
Jako dub vichřici odoláš nárazům,
bojuješ jako pes vyštvaný do mrazu.
Prožiješ chvíle, kdy úsměv máš na tváři,
pak ti tví nejbližší nohy zas podráží.
Věřil jsi v lepší svět, v lásku a štěstí,
zůstalo zoufalství a srdce v kleštích.
Přemýšlíš nad sebou, nad tím, co bude dál.
Všem už jsi odpustil, pak jsi se rozplakal.
Zlomený, zkroušený, bolesti plný
hledíš na ruce své zbrocené krví.
Zavíráš oči a toužíš po jediném:
mít na svém náhrobku - studeném, kamenném
epitaf o tom, že zemřel jsi rukou svou
pro svojí rodinu, dávno již ztracenou...