Jak strom ve větru…

Poslední kaňka se vsákla do papíru,
pero už neškrábe na drsném povrchu,
slunce odchází do země nás hřát,
místo básní teď alkohol mohu si přát.

Slova seschla, ztratila svůj význam,
slova, která nikdy neměla svůj klam,
zmačkány, v kuličky na sebe tísní,
a koš, jen o pár centimetrů míjí.

Do rohu místnosti svou cestu už znají,
potrhat pavučinu, zamést své království,
a navždy už pouze čekat až změní se v prach,
co v srdce, pro srdce znamená věčný strach.

Odejít od stolu, nechat inspiraci jít o dům dál,
nikdy se už nepodívat na plný přednáškový sál,
a v ruce už necítit hřbet knihy,
kterou poprvé utápěl jsem v lihu.


Jak strom ve větru své listí ztrácím,
nechávám unášet svá slova,
pryč, daleko od lidí a nočních hvězd…