SVÍCEN

Svícen tkaný z ohnivých proutků,
vsazený do jemně zrytého stříbra.
Nádherné plamínky blikají v tmavém koutku,
v jeho ohni se moc a síla skrývá.

Odkapává vosk z knotu svíček,
do hluboké misky ve stínu na podnose.
Světélka plápolají jako dva páry svíček,
ale tíhu toho svícnu….nikdo neunese!

Svícen nese jméno tohoto století,
tyčí se na něm dny a roky našich životů.
Jeho světlo celou zem obletí,
a vosk na konci svíčky steče i tobě do hrobu.

Až naplní se tvůj čas,
a knotek sílu na světlo už neovládne.
Pak vzpomínky zbudou je v nás,
protože nikdo už druhou svíci nedostane.

Každý má svou naplň života a snů,
tenhle svícen je plný roků a dní.
Já zapálit a zhasnout nové a staré jdu,
jen nářek a jásot v mích uších zní.

Je hodně bolestivé zhasínat jedny z největších svíček,
pro ukojení katastrof a chtíče,
možná je to absurdní…… asi jsem měl mlčet,
a zahodit….. od místnosti se svícnem klíče!!!