Neboj mami

Tvůj pláč stéká po okně,
máš větrem rozcuchané vlasy,
vím, co chceš vědět asi...

Máš tvář roztrhlou o okenní parapet,
z nervozity sis rozkousala horní ret
a bojíš se dál vidět okolní svět.

Jsi netečná tam dole na stráni,
budeme brzy na skráni
a nebo omylem dobudem okolní svět...
Vím, že se bojíš do mých očí pohledět...

Jen zvedni hlavu! Pohleď do mých očí!
Koukni, kde se tenhle příběh točí.

Tam u áleje, tam u silnice,
říkalas jí poběhlice a jak se teď má...

Ta doba je tvá, tak si ji "vem",
v koutku vykašli plíce své,
dneska ti nikdo nic neřekne,
dneska jsou lidé s ironií spjatí,
dneska se nosí na cáry šaty.
Ty cáry v jejich duši zrcadlí se
a nejistá doba, v níž se chvějí jako svíce,
si je stejně jednou vezme zpět!

Tak se neboj do mých očí pohledět...