ZPOVĚĎ SEBEVRAHA

Bezmocně přihlížím jak bereš si život,
když zabíjíš v sobě sebe.
Tak tu nehybně stojím a tvářím se jako idiot,
a pěkně mě to deprimuje a sere.

Ty padáš… jen tak si letíš,
jako by se nic nedělo.
Na hromádku si věci skládáš…. píšeš dopis,
na tomhle světě….už se mi být nechtělo.

Už mě nebavili ty lži a přetvářka,
a právě ta zamlžila můj pohled na svět.
A proto odcházím…..není to porážka,
vy to nepochopíte…..je v tom nadhled.

Nebudu první ani poslední,
už hodně lidí to zlomilo.
A ty světe nádherný,
párkrát se mi tady líbilo.

Poprvé když jsem miloval ženu,
cítil vášeň, něhu a cit.
já hlupák myslel že jsi jí vezmu,
nejlepší kamarád…..pěkně jsem nalít.

A nejhorší je když ty nevíš,
věříš jim…..a oni s tebe dělají hlupáka.
Pak se to po haluzi dozvíš…..ale nevěříš,
přece je znám…..neudělali by ze mě ču::::!

Pak to vypluje na povrch jako kal,
jako nechutná hniloba.
A jak s tímhle žít dál,
být šťastný pro boha.

A proto končím tuhle pouť,
vlak vykolejil v poslední stanici.
Ujela mi loď,
můj život skončil na stole v márnici.