Tvůj čas

Vím, že už pomalu dozrává tvůj čas,
Je to hrozný, radši bych nebyla…
Vím, že už se blíží konec tvých dnů,
ještě však nejsem připravená přijmout tuto skutečnost.
Na tomto světě si splnila svůj úkol
a čekáš, až ti ruka zchladne.
Ty nic netušíš,
pro tebe to bude snadné…

Jak však vyrovnat se s tím,
že už tě nikdy neuvidím…
Že budeš jen v mých snech a představách,
v přáních a v prosbách jen zůstávat…

Není to spravedlivé asi,
vždyť nemáš šedivé vlasy,
ani třes v rukou, či hůlku po svém boku.
Nikdo ti nehádá tolik roků a přece už musíš jít…

Nechci, aby tvůj obličej vypadal jak z gumy
a dělali ti směšný make up krásy,
kdo poradí mi asi,
až budeš tam…

Kdo ti stačí říct, jak nám budeš chybět
a jak ti stihnu poděkovat já…
A přesto brzy, než by to kdo řek‘
ty půjdeš sama, sama půjdeš dál…

Jak mám přežít pohled bílé krajky jež bude lemovat tvůj obličej
a ta hnusná píseň, co nemá žádný děj…
Všude bude vůně palčivá a ze slz budou potoky…
Budem poslouchat ty nesmyslný řeči,
které nám tě stejně nevrátí…

Tvou rakev dám orámovat zlatou krajkou a kousek si ji odnesu domů,
aby mi připomínala barvu tvého SRDCE
a tvé SRDCE bylo stále se mnou…

NIKDY SE NENAUČÍM BEZ TEBE BÝT…