Odnětí dějinnosti

Jednoho dne prostě přišli a oznámili, že dějinnost, jež je nám tak vlastní, již dále nevlastníme. Řekli, že celé se to zvrhlo a pokazilo, že budoucnosti, jak ji známe, více není třeba. Do dvou let a do dne prý pro nás se vrátí, bychom se mohli přestěhovat. Kam? Jinam, někam jinam, kde jiné podmínky jiný život dají.

To víte, nejdříve nikdo to nechtěl slyšet, někteří brunátněli a nadávali, jiní rukama lomili a hlavu v klín klonili, další se smáli, neb takových řečí podobných mnoho slyšeli.
Tak to bylo ten den, kdy oni přišli. Avšak, jak se blížil večer a potom noc, zvolna se klidnili a pomalu s osudem svým smířeni, usedali a po okolí ohlížet se počali, snad dokonce i na nový život mnozí se těšili.

A v onen čas, pozdně noční čas, nejeden člověk řekl: „Toto byl můj pokoj, mé knihy, má židle, jak moc jen je mám rád. A hle, kdo je toto? Má žena! Můj muž! A ty děti, co na zemi si hrají, to je můj syn, má dcera! Pojďte děti k nám, dnes budeme si hrát, ať zkrátíme si dlouho chvíli.“ A někteří učinili jinak: soused k sousedu si sedl před dům na lavičku a někdo otevřel okna dokořán a počal na klarinet hrát. „Však musíme se nějak zabavit, bude dlouhá chvíle, než si pro nás přijdou.“

A tak čekali na zastávce světa - celé dlouhé dlouhé dva roky to byly, než dostavil se jejich vlak.