Tréma

Sedím tu, minuty plynou
rychle jako hodiny.
Naděje mé dávno hynou,
kéž by zvonky zvonily.

Kéž bych mohla jíti domů,
kéž by bylo po všem hned.
Já však čekám dlouhou dobu,
boří se mi celý svět.

Zvoní, až se toho lekám,
v mojí hlavě není dost.
Před časem, před ním teď smekám
a prosím ho o milost.

Hlava ta by utéct chtěla,
tělo sedí přibité,
asi jsem se učit měla,
teď už je to zabíté.

Sedím, čekám, moje jméno
ozývá se po chvíli,
abychom čistého vína,
abychom si nalili.