Aldebaran

Podzim byl v plnym proudu, rána byla zahalená do neprostupných mlh,
cesty na Ameriku se křivolace ztrácely mezi stromy a ve vzduchu byly
cítit psychedelický příměsy z výtrusů hub.
Otevíraly bránu bezčasí.
Prostor, ve kterém se prolínaly reality z různých roků současnýho století.
Reality z doby, kterou jsem tady na okraji světa a na rozhraní dvou světů prožil.
Bylo to magický, ale už jsem po tom netoužil tolik jako dřív.
Chtěl jsem stát pevně nohama na zemi, nekouzlit a nečarovat.
Příliš nepřemýšlet a nekombinovat.
Čekal jsem až dospěju.
Až se z malého chlapce stane muž.
Myslím, že jsem se té chvíli přiblížil.
Častěji než dřív jsem zažíval běžné pocity.
Už jen v nějakých intervalech jsem se cítil jako šaman.
A myslel jsem na dědu a taky na mámu s tátou, na čas, který jim schází, na to,
jaký prožili život a jaký život prožiju já.
Některý věci najednou ztratily na významu a postrádaly smysl.
Už nebyly důležitý.
Třeba to, kdy se zamiluju a kdy se zamiluje někdo do mě,
jestli už brzo přistanou mimozemšťani abych s nima konečně komunikoval a
odžil si tak svojí karmu.
A takhle všelijak jsem o tom během jednoho podzimního dne roku 2010 přemýšlel.
A nakonec mě ještě napadlo, že tu třeba za dva roky nikdo z nás nebude.
Budu se proto snažit prožívat více bezdůvodné radosti z toho, že jsem.