Temné noci

Přisedl si ke mně muž,
z černé kapsy trčí mu nůž,
pomalu se nožík otevírá,
zřejmě mu v kapse nedovírá.

Pohlédne na mě, já na něj,
měj se děvče na pozoru měj,
třeba se mu jen líbím,
jasně a zřetelně to na něm vidím.

Občas se však také mýlím,
náhle na mě pohlédne okem čirým,
čirým jako nejčirejší sklo,
temným jako nejtemnější dno.

Bojím se mám strach,
snad to není onen vrah,
vrah co ztratil se jim potají,
a kterého teď hledají.

Posouvá se stále blíž a blíž,
jeho nůž míří níž a níž,
co přijde teď sam nevím,
doufám že si brzy ulevím.

Příliš pozdě na záchranu,
pro tu mladou Vladanu,
smrt její však rychlá byla,
a jak moc se mu zalíbila.

Zalíbila se mu natolik,
že z něj bude workoholik,
od rána do rána,
je mu služba dána.

Celé dny, týdny, měsíce,
možná toho bude i více,
dívky se nám stále ztrácí,
žádná z nich se nevrací.

Lidé z toho smutní jsou,
po krku vrahovi jdou,
on se jim však pouze směje,
a u srdce ho pěkně hřeje.

Prot nikde sami nechoďte,
jeden druhého vždy doprovoďte,
ať vás nikdo cizí nemá v noci,
v té černé a temé noci.