Hrdinové

Pochmurné hory utrpení,
údolí ztracených vzpomínek
vše směřující v zapomění,
neb z nezalitých semínek,
úroda nevyroste...
Nechápete? Vždyť je to tak prosté!

Když zlo povstane ze svých nor,
a že se tak věru často děje,
v okamžicích beznaděje
když se až za obzor,
armády táhnou nekonečné snad,
že podlehl by jim každý hrad,
povstanou na obranu své země,
držíce štíty a meče,
nepříteli naznačí jemně,
že před jejich hněvem neuteče.

Rytíři, letci - zapomenuti,
zdá se, že není vyhnutí,
že poplivem jejich oběti,
máme svou svobodu, snad,
tak copak nás má zajímat,
že tomu tak nebylo vždy?

Nebýt toho, že křižák kdysi,
mečem svým vyhnal od bran země své muslima,
svobodný dneska nebyl by jsi,
koho to ale zajímá?
Koho zajímá nějaký letec,
jenž kdysi umřel za svou vlast?
Tím že máme svobodu za samozřejmost
nešijeme si vlastně past?
Možná, že přesně to potřebujeme
bychom se zase probrali.

Možná, že jen v hloubi chceme,
brodit se zase výkaly.