Sen Duše

Odevzdal jsem se větru
a on mi tančil ve vlasech,
oddal jsem se slunci
a jeho zář mne objala a zahalila,
ptal jsem se po poslání mého života
a nalezl jsem odpověď na kvetoucí
stráni svého srdce,
v měkké trávě mezi stromy
a nebesky modrou září.
Ptal jsem se po poslání svého života
a odpověď jsem našel v zahradě svého srdce.

Se slzami v očích,
s vděčností v srdci,
se smutkem ze snů
které mi čas nesplnil
a podzimní vítr je rozfoukal po polích,
stojím tiše na letní louce
když slunce jde spát.
Vždycky se dá něják žít
Sen Duše.

Hledal jsem poklad,
v zahradě i na nebi,
ve stráni i slunce záři,
v knihách i vyprávění moudrých,
ale ten poklad se zatím celou tu dobu
krásných let hledání
ukrýval v mém vlastním srdci.
Hledal jsem odpověď
a našel jsem ji na stejném místě,
hledal jsem štěstí a cestu svého srdce
a nalezl jsem to vše
v prozářeném chrámu
mé duše.

Hledal jsem tajemství vesmíru
a jeho hvězdy jsem spatřil v obrazu
svého vlastního nitra,
hleděl jsem vstříc sluneční záři
v letní podvečer mezi klasy zlatého ječmene,
v lesním chrámu
slunce v mechu a ostružiní,
vím,
vždycky se dá něják žít
Sen Duše.