Pomocná ruka

Cestou smutečních křížků,
silnicí zvlhlou od slz pozůstalých,
přes křižovatky, které učinily nejedno neštěstí,
nejednoho nešťastného a nejednu zbytečnou smrt,
která se dala zastavit, ač bylo
příliš pozdě dát nohu z plynu.
. . .
Tou cestou se díváme často,
často zapalujeme vyhaslé lampy,
pamatujeme na mrtvé,
a nebojíme se čilého provozu,
i za cenu, že nás srazí nějaký šílenec,
protože víme, že rozsvěcujeme
plamínky pro vzpomínku,
a někteří pozůstalí nám poděkují
a obdaří nás milým úsměvem,
a my víme, že ničeho jiného se nedočkáme,
protože tohle je to, o co nám vlastně jde.
. . .
Jde nám totiž o to podat pomocnou ruku,
být užiteční druhým,
mít z toho ten dobrý
hřejivý pocit u srdíčka.
. . .
Lidé by si měli pomáhat
v časech, kdy se navzájem potřebují,
a neházet si do cesty překážky,
nebudovat barikády mezi sebou,
ač válčení nebylo nám v hrůzách
minulého století vůbec cizí,
i když my jsme nechtěli zabíjet,
a nechtěli jsme aby bylo ubližováno druhým.
. .
Hodno se zamyslet
jak je to dnes s nápomocí
k opuštěným lidem,
nezavírejme před nimi oči,
a rozzařme v těch jejich plamínky štěstí.
.
nemysleme jen na své pohodlí,
ale kdykoliv nám bude nejhůř,
vzpomeňme i na ty, kteří
to opravdu potřebují
.
a kteří potřebují vědět,
že je na světě někdo
komu nejsou lhostejní.