Napsat báseň

Napsat báseň.


Není jen tak.
Je vždycky nejtěžší - první a poslední.
V lásce. V básni. Na světě.
Rozpoznat barvy na malířově paletě,
se zavřenýma očima.

Jak asi chutná barva červená?
Co hnědá?
Voní jak káva umletá,
Modrá otáčí se jak planeta,
Ale to nemůžeš poznat,
se zavřenýma očima,
Nebo ano?

Je vždycky nejtěžší, tak jako rybu,
uchopit myšlenku holou rukou,
dřív než v létě louku rozpálí slunce polední,
a zbytky vláhy, ty první a poslední,
odnese pryč jižní vánek.

A rybu do Baltského moře.

Je vždycky nejtěžší,
můj drahý básníku,
co na starém parníku
obeplouváš svět,
když ještě nemáš ani jednu,
napsat básní dvakrát pět.
Je vždycky nejtěžší,
psát verše křídou když se rozprší,
a nezapomenout text.

Je vždycky nejtěžší,
jsi-li sám na moři,
a hvězdným žárem nehoří,
nebeským ženám jejich znaménka,
když padají ti písmenka,
ve velkém přes palubu,
neutopit se v myšlenkách.

Je vždycky nejtěžší, napsat verš, ten poslední,
dřív než jarní pole deštěm zalité,
jak myšlenky v mé hlavě křehkou nití sešité,
kdesi na promáčeném sešitě,
rozpijou všechna slova v jedno.
A nastane prázdnota.