Osobní vzkaz pro dědečka

Teď u klavíru vzpomínám,
když si mi vysvětloval, co je to svět.
Nevěřit nikomu, ani slinám,
co lákají tě na oběd.

Každý den špetkou tvých moudrostí,
své přátele jsem vždycky pohostil.
Říkám jim: To jsou slova dědečka,
jak krásně znějí z cédečka.

Ty jsi mně učil vázat kravatu
a odpovídat lidem na pozdrav.
Říkal jsi: Přestaň myslet na tátu,
I bez něj dá se žít bez obav.

Teď jsem tu místo něho já,
a to se tvého otce netýká.
Pozděj naučím tě víno pít,
a někdy i čas zastavit.

Ty jsi byl dědečku vžycky můj vzor,
často si mlčel a nic neříkal,
pak z tebe vypadl nejeden fór,
vždy do radosti si lidi zval!

Kde jsou tvé ruce prací sedřené,
co objímaly mě vždy kolem ramene.
Zbyly jen obrázky a zátiší
dědečku můj, nejbližší.

Jen já jediný mám právo psát,
že už se znovu blíží Listopad.
Tvou láskou zcela naplněn,
s atmosférou prázdných stěn.

Teď květ si připnu na oděv,
a budu zpívat chvalozpěv.
Proč bych se gentlemansky nevyšvih,
když hodlám zpívat ze slov pravdivých.

Listuji v rodinném albumu,
tvé fotky jsou bez datumu.
Snad i na mně jednou příjde věk,
kdy budu vnukův dědeček...

...kdy budu vnukův dedeček.