Svítání

Za temných ranních rozbřesků
když stmívá se pozdě do peřin
a k ránu nám světlo schází
obracím naruby perníkové srdce
našich těl
co černou linkou obkreslilo sladké akcenty
zapustilo kořeny do šlahounů mých rán
zbrocených havraních perutí

zatoužím po oblačném nebi
až slunce prorazí mou ochrannou skrýš
a spíš než nebi blíž
propadám se hlouběji víš
do roklin pekelných

draze platím za svou vinu
že hledám
že prosím
po nahých pažích plazím se do nekonečna
k věčné lásce
kterou nedá svět
ten chystá pěst
aby zpražil mé soužení
po lásce toužení

otevírám zrcadla za mlžných večerů
houpu se v kaleidoskopu iluzí
a nechávám jed rozpuklý na rtech
odvát pryč stesk a bolest

až krev se tají