Na dně lahve

Bylo to pozvání, které se nedá odmítat,
kdy v láhvi je už ke dnu, stuha slunce už zapadá,
své objetí, neživé dvě ruce, v náruči přivítat,
vždyť tak se lidský život pomaloučku rozpadá.

Kapka ke kapce, bez hvězd na slavnostním prostírání,
víno dochází, už došlo tolikrát před tímto dnem,
vždyť není dnes poslední, poslední den starání
se o oči, které nakreslit na list papíru nikdy nesvedem.

Dvě ruce, deset prstů v propletení,
chuť rudých, seschlých, rtů,
nekonečno v množinách dnešního snění,

a snad pár slov, bez výjimek prokletců,
v prázdnotách sklenic od vín červených,
co srdce poblázní a rty zbarví barvou rudých…

požitků…