Lavička v parku

Seděla ponořena do vzpomínek
jež objevují se a opět mizí
jak šlápota v písku
tam kdesi na břehu moře.

Polední slunce se třpytolo v bílých vlasech
a vykreslovalo každičkou vrásku
na tváři laskavé a klidné.

Ráda jsem ji sledovala z okna kanceláře
a vždy si uvědomila, že čas nezastavíš.

Jednou jsem se osmělila
a tiše usedla po jejím boku.
Na pozdrav mi odpovědělo jen ticho,
úsměv a kývnutí hlavy.

Babička je slepá, nevidí vás
ozvalo se za našimi zády.
Opatrně zvedl její křehké tělo
a odvedl ji pryč.

Už jsem ji dlouho neviděla,
ale pro mne zůstala vzpomínkou,
která možná po čase
jako ta stopa v písku zmizí.