Vzpomínkou u karet 2.

Po letech si vracím starou píseň na rty,
obohatím strunu o jeden verš víc,
u krbu na zemi rozprostřené karty,
vzpomněly mi Junka a královnin líc.

Cestou bosý k zítřku doprovází muka,
stále jsem šel rovně s tužkou v oblacích,
myšlenky jsou občas rychlejší než ruka
a někdy zas papír nemá co na práci.

Jako bych se náhle o třicet let propad,
tužka vzlétla k nebi,k mrakům napospas,
dva zkřížené meče u zkřížených lopat
a pod tíhou slova,zpět hrbený pás.

S klonovaným králem Joker cestu razí,
dávám svoje karty cizím ženám číst,
při pohledu na ně lehce v zádech mrazí,
tak raději vstávám a obracím list.

Jak bych v dáli slyšel zpívat revolvery,
o jednu kulku v zádech míň anebo víc,
budou opět lidé vlastnit svoje kvéry?
Ptám se opět karet..nevědí co říct.