Sama

Sama v tomto divném světě,
plná rozhořčení a záště,
plná obav a strachu.
Cítím se tak sama...
Promítám si stále chvíle, které stály za to,
a dávám si otázku, kde zmizelo to zlato?
Zlato, jenž pokrývalo mou duši,
jenž umělo tak potěšit.
Ztratilo se nejspíš v poušti,
někde mezi zrnky písku,
a hledat ho je vyčerpávající.
Ani nevím, jak dlouho to trvá,
ten svazující pocit,
chtěla bych udělat krok zpět,
avšak nesměla bych být tak spoutaná.
Spoutaná všemi svými sliby a skutky,
které kdy jsem udělala,
ta touha po štěstí,
asi se mi stala osudná.
Ted zbývá mi jen špetka víry,
která drží mně nad vodou,
že přežiju tento těžký boj.
Že do našich životů vrátí se smích,
který dokáže tak potěšit,
a upřímný úsměv na našich tvářích vykouzlit.