Krása neznámých slov

Až za slovy, která objevil jsem pohřbena
pod nánosem kamení a ušlapaných cest,
v podloubích zaprášených starých náměstí,
vyryl jsem slova svá, která pro tebe jsem ztratil.

Bez bájných Pegasů či snad andělů s hlavou chimér,
pějí písně holubům, malí skřítkové, Rusáci ze země severní,
pro ten jedinečný pocit, krásné čisté češtiny,
v podání oblud a mnohohlasého basného nezvučného tónu.

S libostí, koliko mi snad cizí,
v půlnočním reji blikajících neonů a reklam,
které zvou na toliko potřebných sexuálních služeb,
v tom světle, teď škrábu do kamene pískem ta slova.

Až úsměv na rtech se mi rozehrál,
při poslechu a pohledu na všehochuť dnešních ulic,
kde doma nemohu nikdy doma být,
a kde v cizině ještě více cizí se cítím.


A jaká, že za tebe jsem ztratil slova?
Ty už jsou ztracena protože:
„Nevědomost mě teď objímá a zapomínání
si hraje s od kalhot mým zapínáním…“