Na koni
Na koni
V holých konturách větví ticho nad hlavou
v zetlelém listí podzimních vlání
nejisté mé kroky vzpomínkami kráčí
zasněný kraj se v oparu ztrácí
vidím koně, hnědáka se zlatou hřívou
dotykem sametu hlavu sklání
netrpělivě frká, kopyty tančí
ta vůně dávna se náhle vrací
zve do sedla, nohu v třmenu, jsem nahoře
hřejivý dotek kůže, vzruch dechu
klušeme si lesem, pak cvalem k oboře
pod námi vůně mokrého mechu
nechávám se nésti chviličkami štěstí...
***
Komentáře (12)
Komentujících (12)
Doporučit
Tisk
Jen zřídka co člověku tolik moc voní
tak jako příroda ze hřbetu koní,
tu volnost k ničemu nelze už přirovnat,
kdo to zná, musí to na vždycky milovat.
opravdu moc krásné
23.11.2010 19:03:00 | Anjesis
Obdivuhodná báseň o stejně krásných zážitcích na které nelze zapomenout...ST!
23.11.2010 18:18:00 | Mario de Janiero
Znám! A víc než dobře, řekla bych..
já mnohdy hnala koně v trysk
les voněl parou deště, kůň ohrnoval pysk
a tenhle pocit nesměním za žádný hřích
když potom i on voněl potem plýskavic
a v klusu rytmu cit a taky mnohem víc
bez sedla hnala jsem ho, větve šlehajíc
jen volnost kolem kol a ticho z oranic...
je to to největší pročištění mysli a uvolnění, co znám
/ kam se hrabe laciný sex../ :o))
23.11.2010 12:55:00 | šuměnka
Po přečtení tvé básně bych snad na koně i sela, jinak k nim mám veliký respekt...moc hezká - ST
23.11.2010 00:21:00 | Sladkalu