Sebevražda

Pár kapek krve a pomalé blouznění,
cítím, jak odplouvám zlehounka do snění.
S každičkou kapičkou jsem tomu blíž,
před tím zlem našla jsem jedinou skrýš.

Ti, jež mě děsili, za mnou už nemohou,
halí mne noční třpyt s bezhvězdnou oblohou.
Mé tělo krvácí bez pomoci,
já se teď odevzdám téhle noci.

Sbohem ty světe pln příkoří,
dneska můj plamínek dohoří.
Sbohem ty nelidská člověčí zlosti,
kterás mne svírala do morku kostí.

Odlétám s tichem a nořím se do temnot,
cítím, jak se mě to pokouší obejmout.
Stínem mne provází tisíce očí,
možná by měl se bát, ten, kdo sem vkročí.

Jich se však nebojím, hodlám jít vpřed,
kroky mám lehké, jak holubí let.
Nemohou horší být než svět, jež tísnil,
ač nečekám ráj, který člověk si vysnil.

Nechci se ohlížet, volím si tuhle z cest,
dávno již nehledám zelenou ratolest.
Klidně, ať krutí a zlí k peklu přizvou,
stejně jsem dýchala s hlubokou jizvou.

Anděly, démony i bytosti stínů,
jestli mě odvedou, s klidem je příjmu.
Možná mě odvedou na hezčí místa,
tím,co mě čeká však nejsem si jistá.

Trošinku doufám, že ten šrám zhojí,
i když je uvnitř a u mne smrt stojí.
Třeba mne připustí přeci jen do nebe,
pokud však ne, ať vás z toho moc nezebe.

Stejně se nehodlám zpátky už vrátit,
v životě člověka moh mnohem víc ztratit.
To tělo, jež leží tam, v mém chladném pokoji,
stejně mi za ten svět ledových nestojí.