Občas někdy padnou na zem chvíle...

Občas někdy padnou na zem chvíle,
bílý závoj střídá černé dny.
Anděl s křídly,tváře modrobílé,
na kámen si sedl zhroucený.

Od vesnice ozýval se spánek,
nářek dětí rovněž slyšet byl.
A od ucha oddělený džbánek
od bolesti k nebi smutně vyl.

Dny vítězství,bolavé a kruté,
teče kůra řadám jabloní.
Pod kořeny rudé tepny duté
ještě kostrám lebky zakloní.

A pod křídly mrtvých matek slzy,
oživly tu šeď kopretin stráň.
Na vzpomínku ještě je dost brzy
a budoucnost?Ach můj bože chraň.

Vídám děvče v barvě sněhobílé,
všechen smutek pod závojem skryt.
Vzalo nebe bez mrknutí křídel
andělovi zlatý prsten střpyt.

Někdy občas vládnou slova mýtům,
nenapraví čin ulhaný ret.
Dívka šátkem odmávala citům,
s vázou květů pookřejem led.

Někdy jeden druhého se lekne,
u cizích vrat se psem zaklejem.
Když je nejhůř,lid pod křížem klekne.
Nejlíp..jen své srdce zahřejem.