Víla

Víla kráčí s hlavou skloněnou,
odchází z lesa s duší raněnou,
vlasy zplihlé na zádech má,
žila v lese, nic jiného nezná,
nožky si máčí v kalužinách
na asfaltových ulicích,
už stýská se jí po malinách,
už cítí slzy na lících.

V hávu z lesních pavučin,
kráčí světem dál,
ten kdo závoj jí zničil
ten se jí jen smál.

Našel ho mládenec,
co život chtěl si vzít,
vzal ho k sobě a začal
o ní snít.

Dal jí naději a dal jí sobě,
věří v ní i v dnešní době,
v době, kdy v pohádky se už moc nevěří,
v době, kdy moderno s tradicí soupeří.

Najde ji někdy, svou vílu z dětství,
nebo zapomene a ztratí štěstí?
Možná ji najde a zůstane s ní,
nebo už nebude bez ní dál žít?

Spatřil ji jedinkrát, o to však nejde,
zachránila mu život, na tomhle sejde.
Smutná byla, tak se na ní usmál,
usmála se taky a on roztál..

dotkla se jemně jeho ruky,
do očí pohlédla,
vyčetla mnohé skutky,
které v jeho duši zahlédla.

Neřekla nic, šátek si nevzala,
otočila se a do lesa se vrátila.
Mladík stál a díval se jak odchází
a cítil, jak chuť žít se mu navrací...

Budu žít, to slíbil v duchu,
že zachránil ji, neměl ani tuchu.
Vrátil se domů, život si nevzal,
napsal báseň, co 'Víla'V nazval.