Po zimě jaro

Na holých větvích zbytky snů.
Tma skrytá v křídlech havranů.
V posledních listech barva krve
- ne, nebude nic jako prve.
Utekla létu zpoza mříží
a teď se kradmo kolem plíží.
Oči má z ledu, v vlasech sníh.
Ten její známý ostrý smích
vítr už roznes po polích.

Mýtina, v noci děsuplná.
Uprostřed leží mladá srna.
Přikrytá něžně vločkami,
se slzou, jak se zazdá mi.
Vprostředku bílé závěje
se naposledy zachvěje
srdce. Jediné z nevinných.
A zbytky dechu, řekla bych
vítr už roznes po polích.

To samé místo, jiný čas.
Pryč odtáh´ všechen zmar i mráz.
K skále vlčice nese kost
- pro svoje mladé budoucnost.
Šedivé vlče mámu vítá.
Březen už písně v stéblech splítá,
po mýtině se srnec mih´.
Neutěšenost časů zlých
vítr už roznes po polích.

Po zimě vždycky přijde jaro.
Stalo se? Ať. No tak se stalo.
I když to nikdo nespraví.
Život hold nikde nestaví.
Však zbytky smutků, pozdní sníh
vítr už roznes po polích...