Až naučím se...

Až naučím se vyznávat ve svých pocitech,
snad pochopím cizí ztemnění nebo zář,
až naučím se sklápět stavidla v zákrytech,
snad osuším druhým tu zvlhlou tvář…

Až naučím se zastavovat roztočený vír
a hledat slunce mezi oblaky s tuší,
snad probudím v sobě vyrovnanost, mír
a rozlévající klid ve zmatené duši…

Až naučím se chodit oběma nohama po zemi,
snad budu moct utíkat ve svých snách,
až naučím se odpoutávat od všedního zázemí,
snad smět budu pak létat ve výšinách…

Až naučím se vznášet v tamním úžasu,
až naučím se vstřebávat jeho bohaté okolí,
snad plně budu vnímat pozemskou krásu
a svázanost ze spěchu a nervozity povolí…

Až naučím se rozdýchnout zmírající plamen,
snad vítr jej nebude chtít rozevlát,
snad roztaje srdce mé, chladné jak kámen,
až naučím se konečně milovat…

Až naučím se rozeznít a utišit cval,
až k rubu poznám i opačnou stranu,
budu se pořád…učit dál a dál
a vím, že s tím nikdy nepřestanu…