Závist

Na nároží spolu stáli,
a v západu jarního slunce se líbali.
Že neměl jsem tam s kým stát
s někým milovaným se objímat,
tak tiše jsem jim záviděl.

Možná slabý sten mi z nitra vyšel,
bezděky olíznul jsem spodní ret,
ten tichý výkřik kdekdo slyšel,
mokré rty proměnil jsem v led.
…

Ne však z toho políbení,
o které jsem se s závistí tak pral,
jen z toho pomyšlení…
že s hlavou jinam otočenou,
dál ulicí jsem se hnal.