Někde

Mocenskými sny,
Utíkám skrz dny.
Druhou tvář svět odkrývá,
nebe modří, mé rty pokrývá.
Stýská se jí po slunci,
které vyšlo každé ráno,
stýská se jí po noci,
která přáním řekla ano.
Dveře otevřené dokořán,
nikdo jimi projít nechce.
Sen, po ohlodání vran,
se už znovu vracet nechce.
Bojí se té temné, popraskané skály,
na které i ledovce stáli.
Tam, kde padal sníh,
zářilo se vločkami,
tam, kde dřív zněl smích,
rozdával se hubičkami.
Ted jen slzy tečou po zdech,
něco, jako by vše vymazalo.
Jakoby nebe prosilo někoho o odpuštění,
jakoby peklo lákalo zpět hříšníky, po jejich propuštění.
Jakoby svícen nemohl dohořet,
jako kdyby jeho plamen, nemohl být ponořen.
Nemůže vydechnout,
doufání zpět nadechnout.
Křičí na svět,
slovy se propadá zpět.
S myšlenkami na ráj,
utíká se lépe,
svět se blíží rychleji,
zem pod nohama stále bledne.
Mocenskými sny,
utíkám skrz dny.