Žongléři se slovíčky

Všichni tu křičíme do papíru stran,
a leháváme hlavou u nebeských bran.
Žonglujeme hravě s několika slovíčky,
jak by byly to jen malé barevné míčky.

Tesáme do kamene písmenek několik,
občas za požití omamných narkotik.
S nadějí, že změníme tok času,
za pomoci svého naivního hlasu.

Občas se zastaví poutník znavený,
a jen letmo pokrčí svými rameny.
Ulehne pod kámen se slovy tesanými,
nechaje se zmámit obraty omamnými.

Minulost a budoucnost však neslyší,
tak berem léky, jež bolest utiší.
Moje léky jsou přátelství a láska,
i rodinbý krb, kde dřevo tiše praská.

Tak opět s nadějí si beru v ruku míčky,
a než vyrazím v reálného světa kličky,
zastavím se u kamene a slov pár vytesám.
Tentokráte vyhnu se veškerým noblesám.

Ten kámen žulový je chladný a netečný,
přesto hrdě nese můj rým závěrečný:
Poutníče zastav se a přečti slova jenž zdobí monument,
argument je slabá zbraň, zato zbraň je silný argument.