Pán větru

Zkroucená luna ve větru ztracena
trhati šat na cáry dvoje,
když hvězdy vychází v mozaice blyštivé
kde bylo slunce, období deštivé.

Dítěti čtrnáct let, patnáct a puberta
tyčí se jako stín, kdo vědět chce a znát,
ulitu z bájí a legend utkanou opustit,
provázej ho nevyšší luny svit,
neb onen třpyt vítr nemůže připustit.

Můj drahý, má drahá, oddaný větrumilec,
toď stará líska, jenž zklátit se nedá sekyrou,
neb výhonky nové strhnou tvé ruce
a potřísní list krví nevinných
jenž stříbro tká pouze v nich!

Děsivá fotosyntéza, proměna chlorofilu,
kořenová metamorfóza z krvavého pylu.
Ukáže plody, dál je nenabízí,
však přesto chtíč a dítě pije z mízy.

Plnými doušky ta pachuť ořechu
škrábe je v krku, hrdlo jim drásá,
nepoznán, bez pochyb, klasik století,
ach moji milí, hlas větru - toď krása.

V té fázi hořkosti listů ke žvýkání co vítr si hraje
neviděn, nepoznán.
Však latinský taškář z temnoty svíce,
po mnoha zimách kdy znovu se Rodny strom košatil
ví(m) kam padl další luny stín.