O věcech posledních, prolog: umírání

V okamžiku smrti
kdy kámen hruď ti drtí,
ty čekáš na zázrak.

Život kolem letí
dní je jako smetí,
však žádný nelze přivolat.

Strom života uschnul,
osud,nelítostný kat,
oblékl svou kutnu,
krk čeká na zásah.

Tu však světlo v dáli vzplane
naděje ti vyvstane
ty dáš se nalákat.

Ke světlu však jde se dlouze,
o zkoušky tu není nouze
ty snaž se odolat.

První zkouškou chladné vody jsou,
duši tvou dál do smrti odnesou.

Další zkouškou zvíš
zda svědomí obhájíš.

Však kolik tě to zkoušek čeká
neprozradí ani řeka
Stix.