Poslední sbohem...

Pod půlnočním měsícem na hřbitově sedí,
Dívka velmi pohublá posmutněle hledí...
Její tvář je velmi bledá,
Z jejich očí potoky
svoji lásku ve tmě hledá
nevidí však na kroky.

Jak jen mohla být tak hloupá?
Její ruka k srdci stoupá.
Její drobné, křehké tělo
na chvíli se rozechvělo.
na náhrobku čte své jméno
nočním deštěm orošeno.

Leží na svém malém hrobě,
smutek neudrží v sobě.
chce své lásce poslední polibek dát,
a tiše se mu odevzdat.

Anděl strážný se nad ní sklání,
do očí se mu slzy vhání.
slitoval se nad její duší,
její srdce opět buší.
V mlze přichází osoba,
Její lásce se podobá.

Před ní se ocitá,
její tělo procitá.
vášnivě a nesměle,
jsou tělem na těle.
noční obloha na ně svítí,
žena bude muset jíti.

Příchází poslední obětí
kéž trvalo by celé století.
její tělo se ochladilo,
naposled ho pohladilo.
Její duše může klidně spát,
vždyť mohla poslední sbohem dát.