Žil jeden chlapec, nosil jí vodu a hříchy.

Žil jeden chlapec, nosil jí vodu a hříchy.
Pobláznila ho její temná duše.
Za její život dal by svůj, vzdal by se pýchy,
však láska k ní, jak do srdce šipka z kuše.

Ta dívka vládla velikou temnou mocí.
Její mysl plná krutosti a zla byla.
Po kraji chodila, bloudila černou nocí,
však pro svou tajemnost chlapce tím víc vábila.

Zeď z černých cihel, hradba, za kterou před světem se skryla,
nebyla celistvá, zela v ní trhlina.
Jak prvně zřela ho, po jeho ústech, jeho těle lačnila.
Touží po něm a zároveň ho proklíná.

Na jedné straně touha s nenávistí.
Sobectví a vypočítavost, toť jediný její cit.
Na straně druhé čistá láska, neskonalé štěstí.
A bolest. Ať bez ní, či s ní, chlapec nenalézá klid.

Stokrát si přísahal vymanit se z její moci,
odejít k ránu a nevrátit se víc.
Leč prudká bolest, prázdnota v jeho srdci
nutila ho jít temné krásce opět vstříc.

Za vlahé noci spolu s ní v trávě leží.
V milostném opojení stěží vnímá svět.
Okvětní lístky bílé do vlasů jim sněží,
kol třešňový sad. Máj. Však v jejím srdci led.

Tu náhle kolem rozruch, křik a shon.
Štěkot psů nic dobré nevěstí.
Lidé žádají čarodějky skon,
temná kouzla nosí neštěstí.

Mohl chlapec ustoupit jim, možná měl.
Její smrt by přinesla mu klid.
Shlédl na ni a v tu chvíli rozuměl.
Ona za každou cenu musí žít.

Vrhl se k ní, vlastním tělem odhodil ji stranou,
mohutný náraz, bolest je věčné prokletí.
V uších zní její krutý smích, ztěžka pohne hlavou,
poslední pohled, než dívka na křídlech noci odletí.

Žil kdysi chlapec, nosil jí vodu a hříchy.
Pobláznila ho její temná duše.
Za její život dal ten svůj, vzdal se své pýchy.
Však za lásku k ní, jen do srdce šipka z kuše.