Probuzení

Snáší se popel,
pomalu lehce,
s melodií kolébá se...

Krajina šedá,
ticho se rozléhá.
Minulost, současnost,
nic, to neznamená.

A ty tiše sedíš,
sám sebe objímáš.
V koutě se choulíš,
nadějí žádnou už nemáš.

Ticho a popel,
oči zavíráš
a aniž bys věděl,
co je to světlo zapomínáš.

Den či noc...
teplo či chlad...
čas nevnímáš.
Žádnou vzpomínku nemůžeš zachovat.



Chvíle, nebo věky?
není mysl schopna určit.
Smířen s tím co je,
nemáš naděje.

Dveře se otevřou,
vzduch se rozvíří,
kroky tiché,opatrné k tobě zamíří.

Něžně do dlaní, tvář tvou uchopí,
do očí se zahledí.
Srdce se probudí
a krev se rozproudí.

Chvíli tak zůstane,
pak za ruku vezme tě,
tiše se postaví
a ty s Ní ...

Na tebe hledí,
po tváři slza Jí stéká,
na prst jí zachytíš
a Jí pohladíš.
Pomalu po krku Jejím,
až k ramenům ruku svou vedeš.

a pak .............
............si vzpomeneš

do duše své nahlédneš
a lásku objevíš,
že s Ní jí máš, to víš

Společně opustíte,
místo popelem pokryté.
Ruku v ruce kráčíte,
kupředu, zpět už nikdy ne.