Ztracený vítr

Možná jsem to nezvládla, možná je to osud.
Nikdy není návratu, nic nebude jak dosud.
Zemřel člověk z rodu větrů, upadly mu perutě.
A já stále v haldě svetrů, musím čekat nehnutě.
Co po sobě zanechal, padlo na mou hlavu.
Ty časy kdy mocně vál, vytrácí se v davu.
Proč jsem si jen kdysi přála, být o něco více?
Tehdy byla zažehnuta ta větrnná svíce.
Přesto zbývá ozvěna, co mě v zádech mrazí,
i ta brzy utichne a všichni budou nazí.