Uvnitř

Z kraje města domek stojí.
Zabedněný, bez světel.
Kdekdo přijít blíž se bojí,
Pomluvy se kolem rojí
Jako hejna divých včel.
Aniž by kdo zdání měl
Jak byl krásný.
Před věkem.

A přitom by si vstupní hala
majitele tolik přála!
Jen tak stát...ji nebaví.
Žasnu, co ty stěny ví!
Stěny, lihem polité.
A potom se už nedivím,
Že z té tíhy vědomosti
Klamy, vztekem rozryté,
Samy s pláčem praskají.
Však mlčí.
Mlčí jako hrob.

Jen v záhybu- zde na závěsu,
jenž světlo bere téhle vile,
Pozůstaly zbytky děsů,
Co zažilo zdění bílé.
Plny slz, zloby a stresu…
Ty se při posledním plesu
Do nich vpily. Pukl strop.

A tady…koukej! Prsty směle
Po omítce rozedřené
S jmény, vryty do stěny,
Přejíždím o trochu déle,
Než trvalo jedné střele
Z kvéru čísi štěstěny.

Jak jen dlouho zamklé byly
Vstupní dveře téhle vily?
V prachu nechám šlápoty.
Stejně jako hrstka jiných,
Co ohřát se malou chvíli
Přišli. Jen se nabažili
Plaché, hříšné nahoty.
A odešli.
Tak jako ty.