V prostých souvislostech

Nikdy toho nemám málo…
a dál kráčím v zamyšlenosti,
kde existence má…pomalu roztává,
když přemýšlí…
jaké jen jsou souvislosti,
mezi tím, co už se stalo
a tím, co teprve odehrává…

Jestlipak splynou spolu v závěje
ty spojitosti v částečných výsečích,
mezi situačním výrazem obličeje
a tou jeho pouhopouhou řečí…

Jestlipak se někdo ty taje doví,
jaké jen vzkvétají tu prosté vztahy,
mezi zrychleným tepem pod lidskými sáhy
a naposlech klidně znějícími slovy…

Mezi pohledem na běloučké nebe
a vločkami co po kouscích se drolí,
mezi osobou nehledíc kolem sebe
a obyčejným člověkem s bílou holí…

Tak hledám dál, až kam se cesta zlomí
a kroky mé v jiném směru rozhýbe,
v souvislostech…mezi pohupujícími stromy
a oblačny ve zrychlených pohybech…

Mezi rozlitými slunci večerního klání
a přicházející nocí po inkoustové dece,
mezi zkřehlými doteky hladkých dlaní
a ledovou poduškou ve znavené řece…

Existuje tolik možných souvislostí,
kolik jen jsme schopni najít a pochopit,
tolik vznikajících spojitostí
plno neobjevených vždycky zbude…

a přece jen…
v genech zůstává spoustu nerovností,
když nikdo nebyl takový jako já


…a ani nebude…