Prokletá

Ve větvích stromů,
pod nánosy sněhu,
houpačky to hvězd,
opuštěno několiko střepů.

Snít život ve snu,
žít sen v životu.

Náruče odvál vítr,
do strání, kde sníh zapadá,
bez slunce a ranních tání,
kde sníh se v prach rozpadá.

Jen povlak na jediném prstu,
zkouška dospělosti v životě minulém,
bez vidin jít cestou dál,
ke stromům, kde ve větvích jsou slova schovaná.

Tváří obrátit se ke krásce nesmělé,
s čistou hlavou položit se do klína,
nechat se hladit konečky vlasů,
co ve starých básních se básník proklíná.