Náhrobní kámen

Vytesávám jméno své na náhrobní kámen,
blíží se válka, brzičko se mnou bude amen.
Krutá zima, vlci jdou po slabých na konci stáda,
již jsem tak ztratil nejednoho kamaráda.

Konečky zkřehlých prstů mě tuze zebou,
klidně, kapře, lež, neházej pořád sebou.
Za okny snášejí se vločky nevinně bělavé,
dokonalá harmonie a štěstí nepravé.

Kapky deště s vločkami na kámen usedají,
tiše si mezi sebou šeptají, jistě něco tají.
Důmyslně narušují strukturu náhrobku,
který praská, ničí i vedlejší starou kobku.

Nic z toho však nevidím, kráčím na frontu,
hledím na černé nepřátelé na horizontu.
Až vrátím se ve dřevě do rodného kraje,
nebudu si mít kam lehnout, ačkoliv sníh taje.