zastávka...

vyšplhal jsem nahoru
usedl na kámen
ve zřídlém vzduchu
popadal dech
a ty jako bys to tušila
jsi najednou vystoupila
v bílé tunice
pod vzdáleným hvězdným svitem
jako mořský vánek
co přináší vůni ze zahrad…

teď jsme v páru
zažehlých loučí
a ony v osvětlení
sebe sama
zdůrazňují
tvé rysy
v obličeji...

zhasnul jsem je
aby nebylo vidět
vůbec nic…

vybral jsem totiž noc
kdy nesvítí měsíc
abych tě mohl lépe pozorovat...

dívám se na tebe
spíš očima mysli
než těmi ve tváři
a ty se třpytíš
jako mořská hladina
rozražená vesly…

i když nás dělí oceán
a stovky let
nedovedu si představit
jak bych tě mohl neznat...

jsi všechno co vidím
i všechno co nevidím...

tak jak mne objímáš
zahušťuješ
a vládneš mi
tak objímáš celý svět
a já žijí tím
když tě mohu dýchat...

jsi má Pnéuma…