Po paprscích hvězd

Po záměnách jistých hranic a neznámých sfér,
až vzplála ta hustá bouře písečných dun,
snad z tlukotu srdce, dechu a rozsetých jiker,
vzešli jsme z plátků tkáně zavinutých lůn…

Jak spící nedělňátko v košíku zabalené,
v ovčím rounu uloženém v mlází,
ještě nevnímá…jak svět se neúprosně klene,
když v momentu stará padá..
…a nová zase vychází…

Ještě neví…že mohou být dny štěstí i pusta,
že úsměv nám může stejně tak dát jak servat,
že bílý kotouč tam v dáli taky odrůstá
a že jen to slunce září tu napořád…

Snad nezná ani to podzimní odkvétání,
jako když po vlnách odplouvá naděje,
snad nevidělo ani červánků rozplétání,
když jindy místo plné jisker nešťastně zeje…

Vždyť ani neví, že vzácná chvíle bývá krátká
a že v těch nechtěných každý se boří,
že svět umí též rozevírat poupátka,
když tu a tam se dvěma květy vynoří…

Však ve vteřinách zná…víc a víc,
když k nebi nastaví hladkou líc,
i kdyby hlavou k zemi leželo na břiše
a mysl chtělo vklínit do měkkýše,

nebo schovat do blizen lučního kvítí,
i kdyby splynout chtělo s listy podél stran,
každému tam po život jedna svítí
a její nitka vede přímo do membrán…

Tak nelitujme těch svých činů
a neberme na sebe takovou vinu,
přestaňme už konečně klít
a nechejme se snadno vést
paprsky zářivých hvězd…
vždyť všechno je přesně tak
…jak má přeci být…